[zpět na Golf homepage]

Club de Campo Laukariz


Sotva jsem se vrátil z Egypta, už jsem musel služebně do Španělska, konkrétně do Bilbaa. Je to největší město Baskicka, regionu na severu Španělska, který se netají svými separatistickými náladami. Takže to vlastně není úplně pravé Španělsko. I když je Bilbao nepochybně ve stínu jiných turistických destinací, za návštěvu určitě stojí. S golfem je to už ale trošku horší. Kolem města jsem našel jen 4 hřiště, ale když jsem zjistil, že se hraje i přes zimu, začal jsem si hraní hned zařizovat.
Jako jediná schůdná cesta se nakonec ukázala pomoc mých místních kolegyň, webové stránky moc nepomůžou a taky komunikace v angličtině není úplně jednoduchá. Naštěstí se ukázalo, že místní šéfka je členkou jednoho klubu a tak mi zařídila rezervaci v Club de Campo Laukariz.

Tedy že o mně vědí a ať tam kdykoli v sobotu přijedu. Taxíkem za nějakých 25 Euro jsem dorazil bez problémů, ale dostat se na hřiště už trošku komplikované bylo. Celý klub je vlastně multifunkční areál s tělocvičnou, tenisovými kurty, bazénem atd. a také 27 jamkovým hřištěm. Měl jsem dojem, že to je poměrně privátní záležitost a schází se tam celé rodiny členů klubu. Nakonec se mi ale podařilo najít něco jako recepci a vysvětlit, co chci. Tedy anglicky jsem se jakž takž domluvil, až když jsem vysvětlil, že nejsem Angličan (?). Nakonec jsem se ale dohodli a tak jsem zaplatil skoro 190 Euro za 18 jamek a bag na záda, který vypadal, že se do hodiny rozpadne. Asi můj nejdražší golf. A ještě po mně chtěli vidět "handicap certificate". Federační kartičku jsem si samozřejmě zapomněl, ale za pomoci pasu a internetu to nakonec dopadlo.

V Baskicku panovalo prý neobvykle deštivé počasí a tak byla jedna devítka dokonce zavřená. Ale jinak dnes nepršelo, chvíli dokonce i svítilo slunce a bylo celkem přijatelných 8 stupňů. A hřiště bylo prakticky plné. Přidali mě tedy do flajtu ke dvou místním, kteří byli fajn a dokonce trochu mluvili anglicky. A tak mi i na každé jamce řekli, co mě čeká.
Hned první jamka byla zajímavá. V dálce hora se sněhem na vrcholu a míček po dobrém drivu k nenalezení. Prohledával jsem tedy raf, ale mí dva spoluhráči chodili po fairwayi. Proč, to mi došlo až při druhé devítce. Fairwaye byly tak měkké, že se míček nejspíš zabořil a prostě zmizel. Nenašli jsme a tak jsem si jamku aspoň tréninkově dohrál, když jsem na dotaz vysvětlil, že je to opravdu jen trénink a ani u nás se po ztraceném míči nedropuje...
Nehrál jsem nic moc, ale hra příjemně utíkala. Hodně se mi líbila třeba 5. jamka, kde se hrálo jen krátké železo z odpaliště a pak další krátké železo naslepo pod kopec, na green chráněný vodou. Na březích rybníčků pak byly záchranné kruhy, asi kdyby tam někdo spadl.

Tak jsme dohráli 9 jamek a mí spoluhráči mě předali jiné dvojici, tentokrát starším manželům. Hráli sice opět tu samou devítku, ale paní mluvila dobře anglicky, takže jsme si mohli i popovídat. Jen jsem jí pořád nemohl vysvětlit, že nejsem z Norska. Nevím, jak na to přišla. Ale když už jsme byli tři, tak měla takové zajímavé počítání, podle kterého se mi dokonce podařilo vyhrát. Později jsem to identifikoval jako "split six", což jsme potom několikrát uplatnili v jamkovce ve třech.
Trošku mě mrzelo, že jsem někde na druhé jamce ztratil oblíbené vypichovátko. Po poslední jamce jsem s díky odmítl pokračování "třeba na 4 jamky" druhé osmnáctky, protože už jsem toho měl docela dost. Ale počkal jsem si na další flajt a i když jsme si vůbec nerozuměli, tak moje vypichovátko měli!

Celkově to byl hodně zajímavý zážitek. Privátní klub, kde se všichni znají. A já jsem tam byl tak trochu navíc. Ale všichni byli fajn. Po hře jsem dostal i ručník na umytí a zvládl 2 piva v baru. A nakonec i objednávku taxíku zpátky do města. Takže už skoro za tmy jsem se vrátil zpátky do hotelu a byl spokojený, že jsem si zahrál golf i v Baskicku.

A nakonec lednové baskické fotky.

Picasa Photo Album:

Golf_Laukariz